Geny jsou vrženy.
O děvět měsíců později: Hned na porodním sále beru sestře z ruky pero a píšu Ježíškovi. Aby za ten den stihl splašit něco kloudného i pro mě.

S kamarádem zakládám svůj první časopis. Během základky, střední i vejšky pak šéfuju ještě dalším pěti.

Učitelka češtiny mě obviňuje, že jsem tu slohovku opsal od Hrabala. Kdo to je? Zatím netuším.

Překotné období plné pubertálních kravin: Končím s hokejem. První cigareta. Poslední cigareta. (Opakovaně.) Žiju si svůj disco příběh… Navíc devítka je zadarmo, a tak se stávám přeborníkem v disciplíně Hoď tašku do kouta a do setmění hraj streetball.

Dostávám rozum. Aspoň si to myslím. :-)

Konečně se dozvídám, kdože je to ten Hrabal. Celkem hustej týpek. Ale to se tehdy ještě neříkalo, že?

Uchvátila mě Olomouc. Upisuji se jí na 5 let.

Pořád zapáleně buším do klávesnice, ale poprvé své myšlenky přesouvám z papíru na internet. A v 21. století v tomto trendu pokračuju – spravuju hafo webů a některé i vytvářím. Amatérsky, tedy s láskou.

Kráčím ve stopách Ámosových. No, zpočátku jsem spíše Igor Hnízdo. Bez sexuálních afér a tělesných trestů. Amor mi však otevírá nejen srdce, ale i oči. A díky nově získanému nadhledu se postupně Komenskému vydrápu aspoň ke kotníkům.

Dostalo se mi daru koukat na svět opět dětskýma očima. Aspoň přes ramena mých rošťáků. Díky synkovi už ani nemusím číst Sinka, abych věděl, že se má začínat s proč. Učím se to od něj. Předtím mi každodenní workshopy na toto téma dopřávaly moje dcerky.

Konečně jsme si to s klávesnicí vyříkali. Ano, potřebujeme se, milujeme se, chceme se. Že to otevření očí ale trvalo! Po letech váhavého přešlapování se copywriting a vymýšlení obsahových strategií stávají mým denním chlebem. A že mi, panečku, chutná!

Vykročil jsem na volnou nohu

Utrousil jsem pár mouder v pořadu Copýtko.
Copywriterskou osvětu šířím v projektu Přepišme.to.
O rok později začínám servírovat Copyhubky a řečním na CopyCampu.